Škrkavky
u psa - toxocara canis
u kočky - toxocara cati
Škrkavka je nejčastěji se vyskytující parazit trávicího traktu psů a koček. S jejich výskytem se setkáváme jak u mladých tak i dospělých zvířat.
U dospělých jedinců se paraziti většinou nenachází v trávicím traktu, ale po pozření vajíčka nebo infikovaného hlodavce obsahujícího infekční larvu, dochází k migraci parazita přes krevní řečiště do tkání ( hlavně ledvin), kde se ve formě tzv. spící larvy usídlí. Tyto larvy se u samic aktivují hormonálními změnami v březosti, zpětně se uvolňují do krve a migrují přes placentu do jater doposud nenarozených plodů. Tento transpalacentární přenos je možný pouze u psů, ne u koček. Po porodu se dále larvy vylučují mlékem a to jak u psů tak u koček a narozená mláďata jsou opětovně vystavena útokům parazita. U mláďat do věku 3 měsíců je pro parazita typická tzv. enterohepatopulmonální migrace, kdy larvy putují ze střeva do jater, následně krví přes srdce do plic, poté jsou vykašlány, spolknuty a dostávají se nazpět do střeva.
Proč jsou škrkavky nebezpečné
Škrkavky jsou nebezpečné hlavně pro mláďata, u kterých migrující larvy mohou vyvolávat zánět plic. Odebírají jedinci živiny, následně jejich velký počet ve střevech může zapříčinit problémy s jejich průchodností, popřípadě jejich rupturu. Dále škrkavky uvolňují toxin, který ovlivňuje nervový systém mláděte.
Škrkavky ve střevě psa
Škrkavky řadíme mezi oblé hlístice, jejichž tělo je na obou koncích zašpičatělé a pokryté kroužkovanou kutikulou nažloutlé barvy. Mají oddělené pohlaví, měří 9 - 18 cm. Přední konec škrkavek je opatřen bočními, poměrně širokými křidélky. Samec má na ocasním konci kónusovitý prstovitý výběžek. Oplozená vajíčka jsou vylučována do vnějšího prostředí, jsou oválná až kulovitá, silnostěnná s granulovaným povrchem, v čerstvém stavu obsahují jednu velkou tmavě šedou blastomeru, která vyplňuje celý obsah vajíčka. Rýhováním blastomery vzniká larva L1, která se dvakrát svléká a mění se na L3, což je již infekční larva.
Škrkavka a člověk
Škrkavku řadíme mezi parazity, kteří jsou schopni napadnout i člověka. K nakažení dochází pozřením vajíčka obsahující infekční larvu, která obdobně jako u psa, nebo kočky migruje v organismu a to hlavně do jater, oka, mozku a svalů. Ve tkáních se larvy usídlí a ve svém okolí způsobí zánětlivou reakci. Onemocnění se projevuje zvracením, průjmem, nechutenstvím, bolestmi břicha nebo teplotami, bolestivým kašlem, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou a zvětšením mízních uzlin. Tyto příznaky mohou trvat několik dnů, týdnů i let. Mezi méně časté projevy onemocnění patří poruchy vidění, postižení mozku, srdce, ledvin, chudokrevnost a otoky kloubů. Závažnost onemocnění je odvislá od počtu pozřených vajíček a tedy i počtu migrujících larev a imunitním stavu postiženého jedince. Většina nakažených osob netrpí vážnými zdravotními problémy.
Měchovce
u psa – Ancylostoma caninum
u kočky - Ancylostoma tubaeforme
K napadení tímto parazitem nedochází pouze pozřením infekční larvy (trus, kontaminovaná voda, drobný hlodavec jako mezihostitel) jako u škrkavek, ale také i aktivním pohybem larvy, která se provrtává kůží a dostává se do krevního řečiště, kterým migruje do tkání. Část larev putuje krví do plic, z kterých se provrtává do průdušnice. Larvy jsou vykašlány, následně polknuty a končí v tenkém střevě. Zbývající larvy putují krví do tkání (hlavně příčně žíhaná svalovina, tuková tkáň), kde se usídlí a mohou přežívat i několik let.
Proč jsou měchovci nebezpeční
Dospělí měchovci se ve střevech přisávají. Za 24 hodin mohou vysát až 0,5 – 0,8 ml krve. Působí hemoragické záněty tenkého střeva a při větších invazích i chudokrevnost, protože nasátý červ se pustí, zachytí se na jiném místě sliznice, a tak vyvolává další a další poranění, často ještě krvácející po jeho odpadnutí. Napadení psi rychle hubnou, při pronikání larviček přes kůži dochází k pruritickým zánětům.
Měchovci ve střevě psa
Měchovec a člověk
Lidé jsou touto larvou napadání zejména při chůzi naboso po substrátech obsahujících parazita. Písečné pláže, ale také pískoviště jsou "ideálním" prostředím pro nakažení. Larva z prostředí aktivně pronikne neporušenou kůží a ve většině případů dále putuje pokožkou. Místo výskytu larvy je zarudlé, zanícené a bolestivé. Tyto příznaky většinou odezní samy po několika týdnech až měsících. Možná je i léčba.